Červen 2012

Projev citu

30. června 2012 v 18:27 | Aranis |  Momentky
Mám tady pro vás další povídku.Tentokrát přímo o Terien a Sorganovi.No prostě se viděli naposledy.I když je to v knize,díkybohu,jinak.Doufám,že se vám bude líbit.
Vaše Aranis

Opatrně našlapovala. Nechtěla šlapat na orosenou trávu. Bylo před svítáním. Najednou vkročila mezi husté porosty stromů. Čím byla hlouběji, tím jí na cestu méně svítilo. Měsíc pomalu zacházel. Nedotkla se ani jedné z větví hustého hvozdu. Hlavou jí vířily splašené myšlenky. Vtom přidala do kroku. Normální člověk by to neslyšel. Ale ona nebyla člověk a už vůbec ne normální. Špičaté uši vyčnívaly spod zlatých vlasů. Smaragdové oči ve tmě zářily. Pořád otáčela hlavu. Svaly měla napnuté. Prsty byly připravené použít meč. Vzduchem prosvištěl šíp. Zabodl se do starého stromy. Zadívala se na něj něžným pohledem. Pak se otočila. Před ní stáli čtyři jezdci s koňmi. Velitel, co stál vepředu, elegantně seskočil.

" To byl teprve začátek," pronesl ledovým hlasem. Upřel do ní své ledové černé oči. Přesto v pohledu na ni byla skrytá něha.
"Nech mě jít Sorgane! Já se do Nar'doxu nevrátím! Slyšíš! NEVRÁTÍM!" zaječela na svého milovaného. Jeho však její hysterie nevyvedla ani v nejmenším z míry. Klid a trpělivost byla jedna z jeho předností.
" Terien, já tě musím odvést domů."
,,To není domov, to je vězení."
Tasila meč. On jí však jediným útokem vyrazil meč z ruky. Kdyby ji nezachytil, upadla by na zem. Sebrala všechnu svou odvahu. Řekla mu to, co už jednou pronesla. Věděla, že ji nechá. Věděla, že ano. Protože ji miluje.
"Buď mě pusť nebo mě zabij. Vyber si.''
Bolestně zavřel víčka. Když je znovu otevřel, byly ledově chladné a klidné. Přesto tam měl…ano! Terien tam skutečně viděla slzy.
"Tak běž,'' zašeptal a prudce ji políbil. Nechala se jím plně unést. Cítila v něm tu touhu a spalující vášeň. Miloval jen ji. Něžně ho od sebe odtrhla. Naposled se zadívala do jeho jindy ledových ale teď smutných milujících očí.
,,Sbohem," zašeptala, "miluji Tě."
,,Já tebe taky," odpověděl jí skoro neslyšně. Naposled ho políbila a pak se mu navždy ztratila z očí.

Splněný polibek

29. června 2012 v 16:21 | Aranis |  Jednorázovky
Šla prosluněnou ulicí. Mířila přesně do nové kavárny na rohu. Plavé vlasy měla zapletené ve dlouhém francouském copu. Čokoládové oči zářily při pohledu na sladké dortíčky všeho druhu. Polité čokoládou, posázené jahodami a vespod korpus.
Z mírně pootevřených úst jí málem ukápla slina. Pak se zastavila, jako by do ní uhodil hrom. Zůstala skrz vytrínu zírat. Stála jako socha i jemný jarní vánek ustal. Soucítil s ní. Věděl, jaké to je milovat. Zhluboka se nadechla. Sáhla po klice. Vtom se setkala s jeho smaragdovýma očima. Byly plné překvapení a ...že by něhy? Dotyčný pomalu vstal. Přešel ke dveřím. Otevřel je. Ona na něho zůstala něžně koukat ztuhlá překvapením. Usmál se. Sklonil se k ní blíže. Zašeptal její jméno a nabídl jí rámě. Ona se pod jeho dechem roztekla jako čokoláda.

Seděli vedle sebe. Byla opřená o jeho hruď. Před sebou měla nejdražší dortík. Ona si ho ze slušnosti však sotva uďobla. Nedokázala polknout sousto.
Sklonil se k jejím plavým vlasům. Jemně je políbil.
Otočila hlavu. Mírně se usmála.
Díval se do těch čokoládových nevinných očí. Nemohl z ní odtrhnout zrak .Byla nádherná. Pak se konečně po dlouhé, nekonečně dlouhé době odhodlal. Centimetr po centimetru se přibližoval k jejím hebkým rtům. Pak se jich konečně dotknul.

Tip na skvělý blog

28. června 2012 v 12:35 | Aranis |  Povídky
Ahoj,
já nevím kolik sem chodí lidí.Každopádně bych chtěla poděkovat skvělé blogerce a budoucí spisovatelce.Je to.....MAJKELINA.Naprosto dopuručuji navštívit její stránky http://majkelina.webnode.cz/
Je moc talentovaná.Svým komentářem mi vždy dodá takovou zvláštní sílu psát.Já vím,že nepíšu tak skvěle,ale díky ní mám pocit,že ano.Takže DĚKUJI Majkelino za podporu a já doufám,že svůj blog nezrušíš.
Vaše Aranis

Ztělesnění zla

26. června 2012 v 18:25 | Aranis |  Jednorázovky
Kráčela temným hvozdem.Rukama si razila cestu větvemi stromů.Rysy obličeje byly nepříčetně tvrdé.Svit měsíce ozařoval její dokonalou tvář.Byl na ní hrůzu nahánějící pohled.Přesto se na ni musel stále dívat.Ty ledové zelené oči byly nemilosrdné.Nemohl z ní spistit oči.Byla nádherná,jako vytesaná z mramoru.Kráčela tiše.Větev nezlomila.Listí nezašustilo.Jako přízrak.Připadalo mu,že se jí stromy bojí.Jako by se jí stranily.Jako by jí uhýbaly z cesty.Ušklíbl se nad svou vlastní naivitou.To je pitomost,pomyslel si.Díval se na ni tak dlouho,dokud se mu neztratila z očí.Pak se obrátil k odchodu.

Díky lesu však klopýtl.Dostal se na cestu.Málem vrazil do elfky,kterou před chvílí pozoroval.Sotva vteřinu na něj zírala.Ale pak jako by se probrala z leknutí.
,,Co je!"zasyčela na něj vztekle.On však nebyl schopen odpovědět.Byl jí blíže.Začínal pomalu chápat,proč měl pocit,že se jí stromy bojí.Měl pravdu.Z té dívky vyzařovalo něco zlého.Byla to temnota.Ona ji tvořila.Nebyla to dívka ani elfka.Bylo to ztělesnění zla.Opětoval jí tvrdý pohled.Rychle jí zmizel z dohledu.Zmizel z dohledu zla a jisté smrti.Za okamžik se ztratil v temném hvozdě.

Hlasování

20. června 2012 v 20:50 | Aranis
Ahoj,prosím vás,abyste hlasovali pro povídku Poslední růži nebo Únos zde:http://nika-roov.blog.cz/1206/novy-clanek
Předem děkuji
Vaše Aranis

V lese

17. června 2012 v 13:48 | Aranis |  Momentky
Skrze větve do lesa pronikaly paprsky slunce.Seděla jsem na větvi mohutného velikána.Pobrukovala jsem si svou oblíbenou píseň.Tmavě modré vlasy jsem měla stažené do ohonu.Tím pádem byly vidět špičaté uši.Banánově žluté šaty se zvonovými rukávy se volně vlnily jako voda kolem mých nohou.Ty jsem měla spuštěné dolů a volně jimi pohupovala.Jemný vánek se proplétal pramínky mých vlasý.Zasněně jsem se usmívala.Stromy si mezi sebou šeptaly.Věděla jsem,že mě pozorují.Seskočila jsem z větve.Dopadla jsem na orosenou trávu.Pohladila jsem kmen stromu.Pak jsem se vydala zpět domů.Ztratila jsem se z očí lesa.

Štěstíčko od kámošky

6. června 2012 v 19:19 | Aranis

Blog roku

5. června 2012 v 19:51 | Aranis
Ahoj,
je mi to trochu trapné žádat vás o další laskavost.Přesto,neberte to prosím zle, že vás o to žádám.Prosím,chtěla bych vás poprosit o to,abyste hlasovali pro můj blog v soutěži ''blog roku'' (tady:http://blogroku.blog.cz/).

Děkuji za hlasy,ale také komentáře,a za to že tento blog čtete ve volném čase.
Vaše Aranis

Miluji tě...

2. června 2012 v 11:13 | Aranis |  Momentky
No a zase smutná povídka...

Proč? Proč zrovna on musí odejít?! Stála. Po tvářích jí se koulely slzy. Byla v objetí svého milovaného. Jemný vánek, který si pohrával s jejími bílými vlasy, sušil její smaragdové oči.

,, Už neplač, ''promluvil svým ledovým hlasem. Přesto se v něm skrýval smutek.

,,Slib mi to!'' řekla . ,,Slib mi, že se vrátíš!''

,, Slibuji,'' zašeptal a odtrhl ji od sebe. Naposled ji objal. Naposled si přičichl její vůni. Pak ji od sebe odtrhl. Přešel ke svému vraníkovi. Rozhlédl se kolem sebe. Všude kolem byly plačící matky, možná naposled objímající své syny. Bolestně zavřel oči. Chystal se nasednout, když v tom ho někdo chytil za rameno. Siriel.

,, Sbohem. Miluji tě. Vždycky jsem tě miloval a vždycky milovat budu. Až do své smrti,'' pronesl téměř neslyšně. Ta slova byla totiž určená jen jí.

,,Taky tě miluji.''

,,Sbohem,'' dodala také šeptem a dívala se na něho tak dlouho, dokud jí nezmizel z očí.Dokud jí nezmizel do války.

Poslední růže

1. června 2012 v 17:59 | Aranis |  Momentky
Teď trochu něco pro romantiky.Nebo pro ty,co mají rádi přírodu...


Šla jsem prosluněnou podzimní ulicí.Červená,hnědá,žlutá,zelená.Všechny tyto barvy byly vidět na každém kroku.Jemný vánek si pohrával s mými lískooříškovými vlasy.Dívala jsem se přes své ebenově hnědé oči kolem sebe.Usmívala jsem se na barvy podzimu.Po mé pravici se doširoka rozkládaly vilky s velkými zahradami.Trochu stranou,úplně na konci řady,byl však opuštěný dům.Byl bílý,trochu oprýskaný.Měl na sobě stopy renesance.Jistě tu stál již velmi mnoho let.Kolem něj se rozprostírala obrovská zahrady se spousty stromů.Velmi častokrát se mi v hlavě objevila otázka.Proč ho nikdo nekoupil?Většinou jsem kolem něho jen prošla.Dnes mě však něco zastavilo.Nevím,zda to byla intuice nebo něco jiného.Něco v té zarostlé zahradě mě uhodilo do očí.Jako bílá tečka na černé ploše.Vtom jsem to uviděla.Jako by to vyjadřovalo pravou podstatu tohoto domu.Tak čisté a nevinné.Neposkvrněné,a i když to nebylo bez poskvrnky,bylo to svým způsobem dokonalé.Byla to růže.Poslední růže.