Červenec 2012

Rada od přítele

30. července 2012 v 20:01 | Aranis |  Jednorázovky
Odrazila výpadem jeho tepanou čepel a vzápětí mu setnula hlavu.Se slzami v očích se dívala,jak jeho hlava odlétla jako míček.Kolem sebe viděla mrtvá těla.Ten pohled ji mučil.Trhal ji na kusy a ona svou bolest nedokázala potlačit.I nepřátelé byli přece živé bytosti.Ale nespatřila na zemi pouze těla nepřátel.Zřela tam také mrtvoly svých známých,přátel i neznámých vojáků.Už nedokázala zadržet své horké slzy.Ucítila,že na místě boje stojí jako přimrazené a zrychleně dýchá.Neměla...Nesměla toto udělat.Najednou ztuhla.Z hrudi jí trčela zkrvavená čepel nepřítele.Nevěřícně se na ni koukala.Cítila,že je konec.Zemřela ve válce,pro svou zemi.Ale věděla,že nemusela.Přítel jí radil,aby tam nechodila.Byla to rada od přítele...a ona ji neposlechla.A zaplatila za to životem.
Hlavou jí proplulo jediné slovo...jeho jméno.Pak padla mrtvá k zemi.

Skvělé blogy

26. července 2012 v 19:33 | Aranis |  Povídky
Ahoj,také na oplátku,také proto,že se mi to líbí,dám vám sem reklamu na skvělé blogy.




4.NikaRoovy http://nika-roov.blog.cz/(+ její nový blog o Mianthilii http://heart-for-mianthilie.blog.cz/)



Slovní fotball

25. července 2012 v 22:01 | Aranis
Ahoj řekla jsem si,že když má polovina blogů(a že jich je dost) tady soutěž či zábavu,tak bychom si mohli/y(přece nebudu omezovat holky) zahrát.....hm...slovní fotbal!
Pravidla:
1.žádná jména
2.pouze v češtině
3.slova se nesmí opakovat
5.nepoužívejte slovník
6.můžete hrát pořád,ale musí po vašem slově být aspoň jedno a teprve potom můžete napsat(říct,i když by se mohlo šiknout to napsat) další

Děkuji Aranis

Začínáme slovem:

Anatomie(vždy na poslední písmeno!)

Smrt...

22. července 2012 v 19:59 | Aranis |  Momentky
Ahoj,jsem zpátky.Sice jsem sem nemohla psát,ale každý den jsem tady byla.No jo,co se dá dělat.
My jsme byli jsme na dovolené.Tam jsme vidělidravé ptáky,kteří lovili mrtvá zvířata.Bylo to jedním slovem úžasné.Moderátor byl také skvělí,všichni se u jeho hlášek váleli smíchy(a nejen děti :-D ).A potom tam lovil GEPARD!Živý gepard.Tam jste měli být...představte si vidět geparda naživo a ne v kleci.Krásné a zároveň smutné.A mohli jste si geparda dokonce pohladit!Teda,když jste měli lísteček s vyhraným lístkem.Nevím,zda to byl zázrak či něco jiného,ale my jsme měli jeden z vylosovaných lístků!Řeknu vám,to byla nádhera,hladit si geparda.Ptala jsem se doma,zda bychom si ho nepořídili jako domácí zvířátko...a hádejte,co řekli!.............(trochu napětí)..........Ne,řekli ne.Já jsem to myslela z legrace.Ale představte si to!Chodit do parku s gepardem...takový:,,Dobrý den,jak se máte,to mám ale pěknu kočičku,viďte...'' na někoho...
No,ale napsala jsem jednu povídku.U Akeltas!Já se ale rozepsala.No konec keců a jde se číst...

Seděla na plochém kameni. Hlavu měla danou v dlaních. Zalykala se slzami. Po zakrytých snědých tvářích jí stékaly slzy. Dýchala zrychleně. Srdce jí bilo jako splašené.Neovladatelně se třásla. Nedokázala pohlédnout na smrt. Ale přesto ji tam něco táhlo. Snad opravdu zvědavost, co se ukrývá hluboku uvnitř, v lidských srdcích? Je opravdu tělo, jen hmotná schránka duše?
Bála se další cesty, ale věděla, že musí. Již se smířila se svým osudem. Musela to udělat. Pak pomalu zvedla hlavu. Hnědé vlasy jí odryly uslzenou tvář. Tyrkysové oči byly plné strachu, smutku,bolesti... ale také vyrovnanosti.
Hrdě zvedla hlavu a napřímila se. Uviděla před sebou ženu. Na tváři se jí zračil posměšný úšklebek. V zelených očích měla lhostejnost. Zúžila je. Probodla ji ostrým pohledem. Jí po zádech přejel mráz. Potom jí pohlédla do očí. Pohlédla do očí smrti...

Povídka mého srdce

18. července 2012 v 15:15 | Aranis |  Povídky
Ahoj,
hlásnete prosím tady- http://nika-roov.blog.cz/1207/povidka-meho-srdce-hlasovani-3-kolo#komentar101537932 pro povídku Poslední růže nebo Únos?
děkuji Aranis

Oživení lesa

16. července 2012 v 19:07 | Aranis |  Momentky
Ahoj,tak další povídka na téma PJJ,které pořádá Majkelina.Je to téma neznámé vody světakraje,ale podle mě se k tomu spíš hodí tento název.No konec keců a jde se číst...
Seděla opřená o kmen stromu.Obloha měla našedlý odstín,který vyzařoval smutek a temnotu tohoto místa.Vítr si tady nepohrával s listy stromů.Ptáčci nezpívali.Stromy mezi sebou neševelily.Plakala.Její slzy jí zmáčely jemně fialovou sukni.Bylo to tu jako bez života.Rukama si podepírala hlavu.Jednu však vtom momentě položila na kámen.Najednou se černá skála před ní začala rozevírat.Zůstala na ní bez hlesu zírat.Pomalu vstala.Přitom ze skály nespouštěla oči.Uklidnila se.Pouze hlasitě polykala slzy.Tmavý les ozářil třpyt tajemného světa.Neznámé vody světakraje.
Pryštila z něj však radost.Byl to ráj.Splněný ráj.
Oprášila si korzet a sukni.Pak ji nadzvedla s kamenité země a vešla.Skála se neslyšně zavřela.Zanechala jako památku na sebe pouze vítr,který si dodnes hraje s listy.Nyní to nebyl tajemný,nýbrž radostný les,který je dodnes pýchou celé elfské země.Zelené koruny stromů,nejrozmanitější příroda,nebázlivé zvířata.Rudovlasá dívka do něj s pomocí ráje,Neznámých vod světakraje,vdechla život.

Nový designe

15. července 2012 v 21:43 | Aranis
Ahoj,
tak jsem zkusila změnit designe,docela uvolňující,ne?
Jestli se vám líbí nebo ne,piště prosím do komentů.Případné výtky,jestli něco změnit,také.
Děkuji Aranis

Awrixelův sen

14. července 2012 v 21:47 | Aranis |  Jednorázovky
Poslední článek dneška na projekt PJJ od Majkeliny.Bylo to téma Awrixelův sen(protože ho mám strašně ráda).No děkuji ti Majkí.Je to z Awrixelové minulosti a vymyšlené,tak doufám,že se bude líbit.
Vaše Aranis

Seděl na svém hřebci.Společně se Sorganem a skupinou Temných mířili do elfského města Nioonles.Mířili ho vyplenit.Ačkoliv byl Sorgan starší,dokázal ho porazit.Musel ho Sorgan dokonce poslouchat.Pro Awrixela to byla čest,ale nikdy by to nepřiznal.Pak uviděl první majestátní obrysy města.Necítil lítost ani soucit.Měl srdce z ledu.
Elfové začali s křikem utíkat pryč,když vtrhli do Nioonlesu.Temní seskočili ze sedla svých statných koní.Začali ''lovit'' budoucí Temné a otroky.Bez soucitu je chytali.Netušili,že jimtím ničí život.Nepamatovali si to.Nevzpomínali si na svůj minulý život.
Pak to ucítil.Věděl,že tam je,aniž by se otočil.Neviděně vytáhl dýku,bleskurychle,během vteřiny,se otočil a vrhl.Viděl,jak dívka s havraními vlasy padá mrtvá k zemi.Přesto jí ze zelených očí vyhrkly slzy.Ani nestihla vystřelit.A stejně by ho nazabila.Střele by se vyhnul a nestálo by ho to žádnou námahu.Byl tak vycvičen i vychován.Tehdy soucit neznal.Tehdy ne...

Iliana

14. července 2012 v 20:19 | Aranis |  Momentky
Ahoj,další téma jsem dostala Iliana,Je to spíš charakteristika postavy než jednorázová povídka.Snad vám to nevadí.Možná ji použiji do kapitolové povídky.
Aranis

Temně modré vlasy byly sčesané na temeni hlavy ve složitém ohonu.
Pouze pár pramínků jí splývalo podél srdcové tváře a vystouplých lícních tváří.
Ostře řezané rysy působili přísně. Černé oči ji jen podporovaly. Vždy se tvářila chladně. Nepoddávala se emocím, řídila se rozumem.
Seděla vzpřímeně na skleněném trůnu posázeném diamanty.
Hlavu držela hrdě zvednutou. Sálala z ní vyrovnanost, spravedlnost, pravda, oddanost, chladnost, hrdost, ale také láska. Láska k vlastní zemi a jejím obyvatelům. Byla to pravá královna.
Královna Iliana.

Lesní mýtina

10. července 2012 v 14:12 | Aranis |  Momentky
Další povídka na téma PJJ od Majkí :-) nebo spíše :D.Požádala jsem o lehoučké téma,protože jsem potřebovala trochu oddych.Dostala jsem téma Lesní mýtina,jak vidíte v názvu.Dám vám sem jednu starší,také na lesní mýtině a potom tu novou.
Tady jsou....

Starší:
Stála s očima zavřenýma.Tělem i duší se nechala pohltit svitem měsíce a hvězd.Nechávala se zcela unést jasnou nocí.Všude kolem bylo ticho.Uklidňující ticho.Bylo přece součástí noci.Byla tichá.Skrývala spousty tajemství,snů a myšlenek.Dívka,co byla na mýtině,zrovna jednu myšlenku posílala do nekonečné noci.Do nekonečného vesmíru.Jen tam stála a nechávala se zcela pohltit harmonií lesa.Bylo to dokonalé.Ty její havraní černé vlasy,které jí volně splývaly po zádech.Ten nebesky modrý korzet obepínající její dokonalé tělo.Pak byl jemný sněhobílý pásek a upnuté kožené černé kalhoty.Najednou k ní přiklusal vraník.Otevřela oči a láskyplně se něho podívala.Pohladila po čele.Pomalu přešla k jeho pravé straně,a přitom nespouštěla ruku z jeho hebkého krku.Elegantně se vyhoupla na jeho hřbet.Bylo vidět,že je zdatná jezdkyně.Téměř neznatelně ho pobídla bosýma nohama.Vraník se hned rozklusal.Za chvíli byli z mýtiny pryč.Zůstaly zde,na tajné mýtině,po nich jen lehké otisky kopyt.Za dívkou vlála záplava havraních vlasů.Ještě pořád ji tam viděl.Tak krásnou a nevinnou.Ještě dlouho tam stál a díval se tím směrem,kterým s vraníkem zmizela.Ještě pořádviděl její křišťálově modré oči.Stál tam a zasněně se usmíval.Miloval ji.Vždy a napořád.


Nová:

Seděla na lesní mýtině.Její tělo ozařovalo slunce.Rudé vlasy jí vlávy v jemném jarním vánku.Pak vstala a otevřela oči.Tím odkryla smaragdově zelené oči.Bylo v nich zlo a krutost.Přihlížející zvířata znejistěla.Vycítila charakter elfky stojící na mýtině.Její vzhled to jen dokazoval.I ona vycítila jejich nejistotu.Krutě se usmála.Roztáhla ruce.V prstech cítila mírné vibrování.Nyní se chytala k velkému činu.A na to jí stačil pouze zlomek ohromné moci,kterou vlastnila.Vtom začala zářit.Nohy se jí zvedly ze zemského povrchu.Pak povstal vítr.Nyní už nebyla elfkou.Byla mocí.Nekonečnou mocí,díky které by mohl zaniknout celý svět.Obloha se zničehonic začala zatahovat.Její zlovolný úsměv se roztáhl do zlého šklebu,po kterém běhal mráz po zádech.Pak se obloha zatáhla úplně.
Elfka dopadla na zem.Potom se zlým úšklebkem na rtec zmizela v náručí tamvých stromů.Dosáhla svého.Slunce zmizelo.Zlo konečně vyhrálo.Doopravdy a navždy.