Jednorázovky

Růže

24. června 2013 v 21:31 | Aranis
Ahoj,zase po dlouhé době sem něco přidává.Sice to není fantasy(všimli jste si toho,co jsem řekla?)ale stejně to je romantické a plné lásky,tak doufám,že se bude líbit.(A komenty pls :D).Mimochodem všimli jste si,jak je to dlouhé?

Seděla v jídelně a nenápadně ho sledovala.Vtom k ní pozvedl oči.Chvíli na sebe vzájemně koukali.potom se rozhlédl kolem,zda se na něj někdo nedívá.když zjistil,že není terčem zvědavých pohledů spolužáků,naznačil jí svýma hnědýma očima,aby vyšla ven z jídelny.Napřed netušila,co jí chce říci,ale pak pochopila.Omluvila se kamarádkám u stolu a zvedla se.Došla ke dveřím a vyklouzla z nich tak,aby si nikdo ničeho nevšiml.Ukryla se na chodbě,která spojovala jídelny dvou škol.Čekala sotva deset sekund,než se na chodbě objevil také on.Rozhlédl,protože ji neviděl,a pak ji uviděl za rohem,jak s nepřítomným výrazem ve tváři kouká do prázdna a přemýšlí.Usmál se a přikročil k ní,zakryl jí rukama oči,až leknutímmálem nadskočila.Potom se otočila a podívala se mu do čí.
,,Co potřebuješ?''zeptala se ho a snažila se dělat,že jí vlastně tak moc nezajímá on ani jeho překvapivá žádost.
,,Vlastně ani nevím,''usmál se,ale v tom úsměvu bylo znát,že vtipkuje.
Tázavě nadzvedla obočí s milým výrazem ve tváři.Byl sice o hodně starší než ona,ale stejně byli skoro stejě vysocí.
,,Ne,''zasmál se, ,,dělám si legraci.''
Otázka v jejích modro-zeleno-šedých očích se ještě zvětšila.A on to viděl.
,,Víš,byl jsem na dovolené a koupil jsem tam tento náramek,''ukázal jí modrý náramek s e zválštním okem,které bylo typické pro tyto oblasti.Začala obávat jeho následující věty a zároveň radoavt.Měla strach,že se jí zeptá,jestli nemá někoho komu by ho mohla dát,že ho koupil omylem.jenže proč by se ptal zrovna jí? Malé holky?
Také však doufala,že...Ne,okřikla se v duchu,to je pitomost!Nedoufej a pak nebudeš zklamaná!
,,Zavři oči a nastav ruku,''řekl jí.
Poslechla ho a ukázala mu rozevřenou dlaň.Cítila,jak se kůž dotýká malý náramek s malými chladnými skleněnými kamínky.
Otevřela zase oči.Pohlédla na svou dlaň.Usmála se.Pohlédla mu do očí.Také se na ni usmál a řekl:,,Měli bychom jít,připadalo by to ostatním divné.jdi první.''
Ukázal rukou mile na dveře a dal jí tím přednost.Poděkovala mu očima a pak se pomylým šťastným krokem vydala zpět na své místo.Věděla,že má své tváře červené jako rudá růže,která představuje lásku...

Vaše Neara

PS:Ano já vím,že jsem se pořád ještě nedokopala k přepsání té kapiotly.Pamatujete si ještě,jak to skončilo?Ja,když to psala,jsem se musela podívat na jméno jednoho vojáka a to jsem to psala-nezabít prosím-11.4. a pak jsem to dopisovala 8.5. :D

Mikulášská nadílka

5. prosince 2012 v 19:58 | Aranis
Ahoj,přináším vám sem takovou krátkou mikulášskou pozornost v podobě kratičké jednorázovky :D,tak doufám,že se zalíbí.

Věnováno Majkelině :D


Napjatě seděla na gauči v obýváku a koukala do prázdna.Bylo 5.12. a k nim měli za chvíli dorazit čert,mikuláš a anděl.
Těšila se,ale zároveň se trochu bála.Nejen čerta a i určitého balíčku,který měl dorazit spolu s jejich návštěvou.Strachovala se z jeho obsahu.

Smlouva s Ďáblem

25. listopadu 2012 v 20:27 | Aranis
Ahoj,to jsem tu dloho nic nepřidala.Ale já fakt nemohla,a když mohla,tak se nadostávala inspirace :D
No každopádně jsem se konečně dokopala k tomu,abych přepsalačlánek,který jsem napsala skoro před rokem :D.Je psaný z doby,kdy jsem ještě psala Elfskou bojovnici,takže ten text podle něho vypadá :D(nechtěla jsem to moc upravovat :D)
Vaše Neara :D

Byl jednou docela malý asi třináctiletý Jakub. Nebyl však moc šťastný. Byl to totiž sirotek. Matka zemřela při porodu a na tatínka spadl v lese strom. Jakub, nebo Kuba se mu také říkalo, proto putoval ke své vzdálené tetě a strýci. Ale oba to byli strašní bručouni a jenom mu dávali práci, co musí udělat. Pro třináctiletého chlapce to samozřejmě nebylo jednoduché a tak se jedné noci rozhodl utéct. Pouze v otrhaných hadrech a ranečkem na rameni s trochou jídla a peněz. Jen tak se toulal po světě smutný, osamocený a mluvil pouze sám se sebou. Přivydělával si, kde se dalo, proto na některých místech zůstal déle.
Jednou se tak v lese prochází a vidí, jak k němu míří vysoká postava. Na to aby se ho zmocnila paniky u prošel velký kus světa. Postava se přibližovala. Kuba začal v šeru lesa poznávat bohaté ošacení této postavy. Měl velký zelený klobouk, za kterým byla černobílá ptačí péra. Také zelený po kolena dlouhý kabát se zlatými knoflíky. Potom bílé ponožky s knoflíky stejné barvy. Tomuto celému ošacení dominovaly zlaté boty na nízkém podpatku, které všemu dodávaly takový elegantní vzhled. Jakubovi se však na tomto muži něco nezdálo. Najednou uviděl něco, co mu vyrazilo dech. Ten dotyčný měl červené oči s malými černými zorničkami! K tomu měl takový úlisný pohled.
,, Kdo jsi?'' zeptal se ho váhavě.
,, Já jsem tvé věčné a nekonečné štěstí,'' začal. Jakub se po něm nechápavě podíval. On však klidně pokračoval.
,, Stačí jen podepsat tuhle smlouvu. Pak ti slibuji věčné štěstí, krásu, rodinu, a především nekonečný život.'' Jakub mu však nevěřil. Bylo na něm něco, co bylo úlisné, možná ty oči nebo ten falešný úsměv. Ale Jakub byl už moc dlouho sám a chtěl konečně trochu toho štěstí. Chtěl šťastný život.
,,Co musím udělat?'' promluvil.
,,Stačí to jen podepsat,'' zaradoval se muž se špatně skrývanou dychtivostí. Jakub se ale už rozhodl.
Podepsal to.Muž už své nadšení a dychtivost nedokázal dál skrývat.
Řekl pouze: ,,Do půl roku se vrátím a tvé štěstí se vyplní.Užívej si života,dokud můžeš.''
Poslední větu,však pronesl tak tiše,že už ho jakub neslyšel.A ani nevnímal.
Půl rok uběhl jako voda.Jakub se vydal na stejné místo.Čekal.Už mu to čekání začalo pomalu lézt na nervy.Vtom se ukázal ďábel.
,,Chytni se mě,''řekl a dodal, ,,a drž se pevně!''
Najednou kolem nich začaly hořet plameny.Jakubovi došlo,že ho ď ábel oklamal a nese ho do pekla.
Ale proč?Vždyť já jsem nikdy nic špatného neudělal,ptal se sám sebe,ačkoliv nenalézal odpověd.Ďábel nečekaně zařval.Rozplynul se.Kolem jakubu už se netvořila červená nýbrž bílá mlha.Jakub se začal navzdory všemu co už prožil,bát.Poprvé ucítil pravý a nefalšovaný strach.Vtom se mu v hlavě ozval jakýsi hlas.
Klid Jakube,už se nemusíš ničeho bát.Jelikož jsi nikdy neudělal nic špatného,nedostal ses do pekla ale do nebe.Neboj se,opravdu,zase uvidíš své rodiče.nejsi v pekla,ale v zemi věčného štěstí a lásky.Ale teď už jdi za rodiči,domluvil neznámý hlas.
Bílá mlha se znovu začal tvořit.Chlapec se však už nebál.Neměl žádný důvod.bylo mu,jako by byl nejchytřejší na světě.Věděl vše a vše také chápal.Měl již teď nekonečnou mysl.Najednou uviděl něco,co ho dohnalo k slzám.Spatřil oba rodiče,kteří se k němu rozběhli s otevřeno náručí.
Smlova s ďáblem se asi občas vyplatí,pomyslel si,ale na víc už čas neměl,protože se ocitl v náručí svého milovaného otce a matky.

Západ...

16. listopadu 2012 v 14:09 | Aranis
Ahoj,tak vám sem po dlouhé době přiníším další jednorázovku.Doufám,že se bude líbit,i dkyž je trošku krutá :D
Neara

S vytřeštěnýma očima zírala na stůl,na němž byla položena smlouva.Pohledem těkala z otce na ďábla.
NE!Tati,nedělej to,prosila ho úpenlivě.Z úst jí však nevyšel ani hlásek.
On se však už ale rozhodl.Vzal ruky pero a pomolu ho dávall blíž a blíž k papíru.
Zatajila dech.Strach se k ní začal přibližovat.Věděla,že musí,ale instinkt říkal něco jiného.To nebude dobré.Co když se stane něco jiného?Nevěřila,že jim ďábel dí matčin život jen za otcovu krev.Muselo v tom být něco jiného.
Prosím,pokusila se o poslední záchranu,prosím tati,ne!
Pak se jeho ruka s perem,jež bylo naplněno jeho krví,dotklo papíru.
Pero začalo soustředěně psát otcův podpis.V ďáblových očích začalo jiskřit a na to krutě rozesmál.Podívala se na něj a už nepochybovala o jeho zradě.
Podívala se oknem z hořícího domu a spatřila západ.

To je moje!

13. října 2012 v 10:57 | Aranis
Ahoj,článek na téma týdne,doufám,že potěší :D

Poslední nádech

10. září 2012 v 21:12 | Aranis
Ano,já vím,je to trochu dramatické,ale já si při pohledu na obrázek nemohla pomoci.

SPS 2.

Stála přímo uprostřed masakru.Domy hořely.Bála se.Ale dokázala jen strnule stát.Mohla dělat něco jiného?Ano,ale nebyla schopna udělat pohyb.V rozbouřeném ohni viděla odrazy tváří zemřelých.Její tělo,ošacené v nádherným rubínových šatech,ne něž dopadaly narezlé vlasy,halil drakův stín.Zvedla hlavu a podívala se na něj s odporem.Shlížela na něj jako na nestvůru,jež jí zničila domov.Chtěla před ním utéct,ale obestupující oheň jí to nedovolil.Obklopoval ji ze všech stran a nenechal ji se před ním skrýt.Už neměla kam.Najednou její vlasy pohladilo slunce.Vzhlédla k nebi a uviděla,jak k ní klesal přenádherný malý fénix.Dívala se na něj s obdivem a zároveň s neskonalým strachem.Netušila,co nastane dál.Fénix se objevil přímo před jejíma modrýma očima.Přibližoval se.
,Mě se nemusíš bát' řekl jí pomocí telepatie.¨
Přikývla,avšak strach jí neopouštěl.Fénix se zničehonic dotklo její tváře.Tělem jí projel nespoutaný oheň.
Ona a fénix se začali vznášet.Pak pochopila.Fénix jí svým způsobem zachránil život.Odnesl ji na jiné,lepší místo...

Počet sms:6
Počet znaků:1035(včetně mezer)

Vytoužené prázdniny

3. září 2012 v 15:00 | Neilin/Aranis
No,tak Majkelina vytvořila nový projekt mimochodem odkaz : http://majkelina.webnode.cz/news/skola-novy-projekt/
Téma bylo prázdniny a to bych přece nebyla já,kdybych se z toho nepokusila udělat fantasy.Tak tady ji máte,ale upozorňuji!
NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!


Ve vesnici se ozývaly výbuchy.Vojáci zabíjeli nepřátele.Donutili vesničany,aby se schovali.Ona však musele bojovat ze všech sil.Snažila se zachránit vlastní kůži.Mohla jednat jinak?Patřila do nepřátel,i když byla pouhou dívkou.Život se sní nikdy nemazlil.Už jako malá se stala sirotkem.To slovo ostatním připadalo tak vzdálené...ale jí ne.Smířila se s tím.Ta neskutečně bolestivá pravda se stala její podstatou.Už kvůli nim neplakala.Už si ani nedělala naděje na šťastný život.Byla ošklivá,hloupá.Dala se k armádě.Nyní toho rozhodnutí litovala.Ale houbeles,okřikla se v duchu.Bylo to tvé rozhodnutí.Můžeš si za to sama,že ses nikdy nezastavila.Že jsi vždy tvrdě pracovala!Mohla jsi dělat něco jiného,ale takhle ses rozhodla,tak se s tím rozhodnutím poper.Musíš přijmout svůj osud.A je na tobě jaký bude.Ty ovládáš svou mysl!Nikdo jiný!Jen ty...
Jen já!
Hrdě zvedla bradu.Ano,tak by to mělo být.Každý se rozhodl,jak bude ve svém životě pokračovat.A ona se rozhodla takto.
Hrdě zvědla hlavu.Využila vojákovy nepozornosti,stál k ní otočený zády,a propíchla ho.Ani se nestihl otočit.Nevěděla,zda vůči němu pocítila lítost.vtom zaslechla řev.Otočila se a spatřila muže ženoucího s k ní.Začal s ní vztekle šermovat.
Zřejmě to byl jeho přítel,projelo jí hlavou.Za svou myšlenku však tvrdě zaplatila.Protivník získal vtěřinu navíc.Navíc jeho mysl poháněla zlost.Za výpadem se skrčil do dřepu.Tím klopýtla.On toho okamžitě využil a zabodl jí svou čepel přímo do srdce.Vykulila oči a zalapala po dechu.pak se skácela mrtvá k zemi.Konečně dostala vytoužené prázdniny.
Navěky.

Informace:
Slov:216
Počet sms:2

Azurová obloha vodní hladiny

12. srpna 2012 v 21:57 | Aranis
Ahoj,jednorázovka na PJJ,na kterou jste čekali.(je inspirovaná knihou Utajený svět od talentované spisovatelky Valentiny Montevecchi)
Moře bylo klidné.Seděla na rozpáleném kameni blízko pobřeží.Slunce odráželo své paprsky od jejího šupinatého ocasu.Dívala se na moře s jakousi zvláštní něhou.Na rudých vlasech se jí usadil motýl.Pohladila ho po křehkých křídlech.Vtom spatřila blížící se loď.V panice skočila do vody.

Vždy se mu líbilo,když stanul na dřevěné podlaze lodi.Cítil vůni slané vody a jemné kolébání lodi,které způsobovaly vlny.Ani nepostřehl,jak přiblble se usmívá.Na rameni mu přistála malá ručka.Otočil a pohlédl do jasných zelených očí své dcery.usmál se na ni.byla po něm.Už jako malá propadla v námořnictví.Během tří let se propracovala až na druhou důstojnici.Jako první důstojník na ni byl náležitě pyšný.Zhluboka se nadechl a začal dávat patřičné pokyny k vyplutí.
,,Jedeme,''zašeptala jeho dcera,jenž mu stála po boku,když se loď pomalu rozjela.

Jeli už víc jak dvě hodiny,ale stále se drželi u pobřeží.Procházel se s klidem po palubě,až se zastavil u zábradlí.náhle měl pocit,že do vody skočila obrovská ryby se šupinatě barevným ocasem.Zostřil zrak.Jediné co spatřil,byla však jen azurová obloha odrážející se od vodní hladiny.

Rada od přítele

30. července 2012 v 20:01 | Aranis
Odrazila výpadem jeho tepanou čepel a vzápětí mu setnula hlavu.Se slzami v očích se dívala,jak jeho hlava odlétla jako míček.Kolem sebe viděla mrtvá těla.Ten pohled ji mučil.Trhal ji na kusy a ona svou bolest nedokázala potlačit.I nepřátelé byli přece živé bytosti.Ale nespatřila na zemi pouze těla nepřátel.Zřela tam také mrtvoly svých známých,přátel i neznámých vojáků.Už nedokázala zadržet své horké slzy.Ucítila,že na místě boje stojí jako přimrazené a zrychleně dýchá.Neměla...Nesměla toto udělat.Najednou ztuhla.Z hrudi jí trčela zkrvavená čepel nepřítele.Nevěřícně se na ni koukala.Cítila,že je konec.Zemřela ve válce,pro svou zemi.Ale věděla,že nemusela.Přítel jí radil,aby tam nechodila.Byla to rada od přítele...a ona ji neposlechla.A zaplatila za to životem.
Hlavou jí proplulo jediné slovo...jeho jméno.Pak padla mrtvá k zemi.

Awrixelův sen

14. července 2012 v 21:47 | Aranis
Poslední článek dneška na projekt PJJ od Majkeliny.Bylo to téma Awrixelův sen(protože ho mám strašně ráda).No děkuji ti Majkí.Je to z Awrixelové minulosti a vymyšlené,tak doufám,že se bude líbit.
Vaše Aranis

Seděl na svém hřebci.Společně se Sorganem a skupinou Temných mířili do elfského města Nioonles.Mířili ho vyplenit.Ačkoliv byl Sorgan starší,dokázal ho porazit.Musel ho Sorgan dokonce poslouchat.Pro Awrixela to byla čest,ale nikdy by to nepřiznal.Pak uviděl první majestátní obrysy města.Necítil lítost ani soucit.Měl srdce z ledu.
Elfové začali s křikem utíkat pryč,když vtrhli do Nioonlesu.Temní seskočili ze sedla svých statných koní.Začali ''lovit'' budoucí Temné a otroky.Bez soucitu je chytali.Netušili,že jimtím ničí život.Nepamatovali si to.Nevzpomínali si na svůj minulý život.
Pak to ucítil.Věděl,že tam je,aniž by se otočil.Neviděně vytáhl dýku,bleskurychle,během vteřiny,se otočil a vrhl.Viděl,jak dívka s havraními vlasy padá mrtvá k zemi.Přesto jí ze zelených očí vyhrkly slzy.Ani nestihla vystřelit.A stejně by ho nazabila.Střele by se vyhnul a nestálo by ho to žádnou námahu.Byl tak vycvičen i vychován.Tehdy soucit neznal.Tehdy ne...
 
 

Reklama